Po motorkách jsem se začala víc otáčet okolo patnácti, ale jen koukat mi nestačilo. Od té doby jsem se alespoň občas v  létě pohybovala po dvou kolech. Nebylo to nijak valné, ale stačilo mi vozit se mezi vesnicemi. Ono to ani moc jinak nešlo, občas to byl slušný adrenalin, když jsem v dálce zahlédla jakékoliv bílé auto, hned jsem mizela. Motorka bez papírů, já bez papíru, páni policajti by asi koukali. První motorky, na kterých jsem jezdila, jsem měla vždy o  prázdninách jen půjčené. Nejdřív to byla ČZ 175, tehdy mi přišla strašně obrovská a připadala jsem si jako děsný hrdina, že ji se svou muší váhou zvládám. Na ČZ jsem se vozila jen jedno léto. Další rok už jsem přešla na upravenou a opět půjčenou MZ 250. Pro mě největší problém u této motorky bylo vůbec ji „nakopnout“, to byly vždycky zážitky... Další léto jsem se na ní svezla už jen svátečně. Možná jsem dostávala rozum, nevím, ale už jsem začínala mít větší strach z jejího ne zrovna ukázkového technického stavu a také ze „strážců zákona“. Nastal útlum, kdy jsem po motorkách stále koukala, na MZ se už neodvážila, ale alespoň jsem se občas svezla jako tátův spolujezdec na Suzuki GSX 750. V roce 2005 jsem po bratříkovi podědila žluťandu Jawu Dandy 125. Občas jsem jí projela, opět jsem moto využívala hlavně jako přibližovadlo po okolí, ale stále bez oprávnění motorku vůbec řídit. Řidičák na auto už jsem měla, ale na motku si ho ne a ne udělat. Ale rok na to už jsem se do autoškoly dokopala, párkrát se svezla na Jawě 350, odjela závěrky, počkala na nový řidičák a hurá s moto oficiálně do ulic! Dandyna pro mě byla skvělá učitelka, každým kilometrem jsme si na sebe zvykaly víc a víc, jak už to tak bývá, ale... Moto neměla v pořádku elektriku, takže buď mi nešly blinkry, přední nebo zadní světlo, no a nebo se to vtipně zkombinovalo a já tak často musela křižovatky projíždět za poctivého šermování levou rukou a stále s dálkovými světly. Navíc mi brzy Dandyna přestala stačit, na motce se nepotřebuju v jednou kuse prohánět zběsilými rychlostmi, ale maximum motorky bylo něco málo přes 100 km/h, a to z kopce, po větru a za šíleného zvuku motoru. Proto jsem nechala elektriku elektrikou, motorku prodala a začala se poohlížet po něčem jiném. Koupi silnější motorky muselo samozřejmě předcházet dodělání si řidičského oprávnění na skupinu A, což jsem úspěšně absolvovala. Nejdřív jsem měla v plánu, že přes 500cm³ nepůjdu, nakonec jsem ještě uvažovala o 600cm³. Po pražské výstavě Motocykl 2008 mezi mé favority patřily Honda CBF 600, Kawasaki ER5 nebo ER6, Suzuki GSR 600 a Aprilia Pegaso 650. Nakonec se došlo k závěru, že pro mě by byla nejlepší Aprilka (která se mi i nejvíc líbila :). Kupovat motorku na konci června není zrovna nejlepší nápad, nabídka  nic moc,  vše vybráno a v inzerátech jen staré, jeté, havarované nebo předražené moto. Na německém webu se nám ale podařilo najít skvělou nabídku na Aprilii Pegaso 650 Factory,  rok stará, najeto necelých 2500 km, nehavarována, první majitel a hlavně ta cena, bájo... Druhý den na to jsme vyrazili nach Deutschland krásku okouknout a poptat se, jestli je ještě vůbec k mání. Kontakt byl na motobazar, motoservis a dealery Aprilií, dorazili jsme na místo, moto  byla ještě u původního majitele, kam jsme sjeli. Milý Hubert nás zavedl do garáže kde Aprilka odpočívala, nablejskaná, bez jakékoli vady, prostě jako nová moto na prodejně. Hubert se chlubil, že moto ani neví co je déšť (ten chudák malá poznala až se mnou), nikdy nezmokla a vždy o ní bylo skvěle pečováno. Aprilku prodával jen proto, že už měl objednaného Shivera, kterého chtěl  v době, kdy si Factorku kupoval, ale byla na něj tak dlouhá dodací doba, že zatím pořídil krásku se zlatými koly s tím, že si na svého vysněného mazlika počká. Motorku jsme obhlédli, poslechli, složili zálohu a frčeli zpátky do Čech. Zatím jsem ale moc nepodléhala, protože dokud nebudu mít moto doma, není nic 100%. 2. července 2008 brzy ráno jsme pro Aprilku vyrazili. Moto byla připravená a borci z motobazaru na nás už čekali. Na Huberta už taky kdosi čekal – před prodejnou  mu stál nablejskaný, natěšený fungl nový Shiver. Sepsala se smlouva, zkontroloval VIN, zaplatilo,  rozloučili jsme se a vyrazili i s krasavou směr Čechy.  Celou cestu jsem se za ní otáčela a uculovala. Hurááá, konečně pořádná motorka, skvělá, úžasná, nádherná, moje... Nemohla jsem se na ní vynadívat a už jsem se těšila, až spolu budeme ukrajovat kilometry. Ještě první den jsem se na ní alespoň kousek svezla. Kdybych říkala, že jsem z ní neměla respekt, tak bych lhala, ale šlo jen o zvyk. S Dandynou, na kterou jsem byla zvyklá, se nedá Aprilka absolutně srovnávat, mají společné snad jen to, že mají obě jen dvě kola. S "Elsičkou" jsem maximálně spokojená, je to moje zlatíčko.